Aktuality - Deník z cest po Švýcarsku

Všechny aktuality
16.2.2008

Deník z cest po Švýcarsku

Jednou jsem si tahle probírala šuplíky a narazila jsem na své zápisky ze Švýcarska, tak jsem si nemohla dovolit se o to s vámi nepodělit...

Tak tedy... Ve středu 3. 10. 2007 v 00:00 jsme se vydali na dlouhou (a únavnou) cestu do země velice daleké (alespoň v měřítku pro cestu autobusem).
Cestou z republiky jsme se stavili ještě v jedné benzínce, ovšem ti, co si chtěli ještě něco dokoupit, nebo ti, co se chtěli jít ještě vyvenčit na pravé české záchodky, měli smůlu, protože pan řidič zastavil tak na půl minuty a hned zase vyrazil...
Přes hranice jsme v pohodě přejeli a po několika kilometrech, když už naše močové měchýře byly naplněny k prasknutí, nám pan řidič zastavil... Všichni byli velice šťastní a rychle se hlava nehlava drali ven. Tam je ale čekalo docela nemilé překvapení.
Německé záchodky jsou sice zdarma, ale podle toho to tam taky vypadalo... Byl tam opravdu odporný puch a fronta neubývala. Většina to vyřešila tak, že si odskočila do křovíčka a pohnojila mu kořeny...
A pak se to stalo. Vjeli jsme do Švýcarska! Do naší cílové země, ovšem ubytování bylo ještě velmi daleko...
Samozřejmě na rychlé uběhnutí cesty nám byl promítán film, ovšem zřejmě díky špatně fungujícímu antishocku nám snímek vypadával, takže jsme z toho moc neměli. Ale aspoň nějaké zpestření cesty.
Kromě čůracích pauz jsme potom také stavěli u Ženevského jezera. To je ohromná plocha vody, po které jezdily čluny, jachty,... Celkově na nás jezero působilo opravdu uklidňujícím dojmem. Možná to bylo i proto, že jsme se mohli protáhnout na delší dobu než na 10 minut.
Cestou jsme se potom nikde moc nestavovali, ale z okýnek autobusu jsme měli nádherný pohled na Alpy. A tu náhle se zjevila malebná vesnička s názvem Gampel a v nás očekával velice milý a hodný pán – Antonín Reidl. Ten nás skoro celý náš pobyt provázel a vyprávěl nám o všem, o čem mohl.
Po příjezdu přišlo na řadu ubytování. Pan Reidl nás zavedl do jakési hasičárny, kde byl protiatomový kryt a v něm jsme měli bydlet. Ovšem některé z nás z toho šílely, tak jsme se přesunuly na sál. Záměrně píšu tvrdé Y, protože kluci byli tak stateční, že tam zůstali, aby je naše těla v pyžamu nesváděla k nestoudnostem.
A tak jsme po krátké procházce městem všichni velice rádi zalehli do svých spacáků a oddali jsme se příjemnému a sladkému spánku.

Ve čtvrtek 4. 10. 2007 jsme všichni vstali spokojení a vyspaní až do růžova, neboť spaní v autobuse opravdu za nic nestojí.
Po snídani (chleba – opravdu vynikající, nutela, máslo, sýr, marmeláda) jsme zkoušeli a pak jsme se jeli podívat na kostel vytesaný ve skále. Byl to opravdu zvláštní pocit... Ale vevnitř to vypadalo opravdu nádherně.
Ovšem tímto překvapení dne ještě nekončila... Odpoledne jsme navštívili opravdu luxusní termální lázně v Leukerbadu. Koupali jsme se tam vevnitř i venku, voda byla krásně teplá (ovšem byla tam i místa s vodou záměrně studenou) a koupání bylo nejen formou obyčejného bazénu, ale byly tam také masážní trysky, perličkové bazénky, tobogán,... Všichni se koupali, co to jen šlo.
Když jsme se dokoupali, usušili a vyfénovali, vyšli jsme z lázní unavení, ale šťastní a spokojení. Ještě ten večer jsme se sešli s dětmi, které s námi později zpívaly na koncertech. Byly opravdu okouzlující. Zpívaly, tančily a měly ze všeho radost.
Tak jsme si s nimi zazpívali také pár písniček a odjeli jsme do hasičárny, kde jsme se opět poddali uklidňujícímu spánku...

Ráno, 5. října v pátek nás čekal zničující pochod na ledovec. Po vydatné snídani jsme se vydali zkoumat krásy Alp. Vedla nás tam jedna paní učitelka, která říkala, že už tam byla alespoň čtyřikrát, nicméně ani to nestačilo a my jsme se trochu ztratili...
Ti slabší z nás (nebo spíš ti, kterým se už nechtělo) zůstali tak ve 2/3 cesty a my odvážnější jsme stoupali dál. Abych řekla pravdu, byl to docela záhul.
A pak jsme ho uviděli. Nebylo to teda to, co jsem čekala (ohromný kus ledu), ale přesto to stálo za to. On to v podstatě kus ledu byl, akorát na něm byl štěrk a nečistoty. Voda z něj byla ale chutná, jediné co nás však rušilo bylo to, že z vršku ledovce padaly kameny. Tak jsme zvládli skupinové foto a vydali jsme se zpět. Byli jsme tak rádi, když jsme se posadili do autobusu, že se nám ani nechtělo ven, když jsme měli rozchod po městě.
Večer se pak uskutečnil náš první koncert v Gampelu. Atmosféra byla nezaměnitelná... Lidé ty písničky v duchu prožívali s námi (i když jim většinou nerozuměli) a takový potlesk na konci koncertu jsem snad ještě nikdy nezažila. Opravdu úžasní lidé!

Sobota (6/10) jsme měli takový oddychový den. Myslím si, že jsme ho potřebovali. Mnoho z nás bylo po výkonu, jaký jsme předvedli v pátek byla skoro doslova mrtvá. Takže většina lidí polehávala, courala se po nákupech a podobně.
Večer jsme pak měli další koncert a to v Sionu. Opět jsme sklidili veliký úspěch.

Neděle (7/10) se nesla v duchu docela smutném. Všichni věděli, že zítra už se jede domů a večer jsme si dokonce balili, aby se náš odchod moc neprodlužoval...
Ale nebudeme ještě skákat k večeru, když jsme si nepověděli, co se stalo dopoledne a odpoledne. Tak tedy...
Dopoledne jsme se šli podívat na visutý most, který měl být nad řekou, velikostí podobnou asi Jizeře, ovšem ta řeka byla bohužel vyschlá. Tak jsme se alespoň vyfotili a pokochali pohledem na Alpy.
Po obědě jsme zazpívali našim švýcarským kuchařům, kteří na nás při mytí nádobí jódlovali. Ale jinak to byli fajnoví páni a jídlo bylo opravdu moc dobré.
A abychom neměli toho zpívání dost, tak jsme byli na svěcení nového hřiště v Gampelu. Švýcaři si totiž světí všechno. Kněz, který vedl obřad, byl z Afriky a tudíž to byl černoch. Byl docela sympatický a nakonec se s námi i vyfotil.
Náš závěrečný koncert byl v Leukerbadu, kde jsme se koupali v lázních. Ještě před samotným koncertem jsme měli možnost si prohlédnout ono městečko, které bylo opravdu kouzelné – dřevěné chaty, v oknech petúnie, usměvaví lidé,... Zkrátka to stálo za to. A koncert pak byl úžasný. Lidé tleskali a děkovali nám. Opravdu neopakovatelná atmosféra.
Ovšem naše skvělou náladu nám trochu pokazilo to, že po příjezdu jsme si museli balit na zpáteční cestu. Bohužel... Mnoho z nás by tam zůstalo mnohem déle...
Ovšem ještě před spaním jsme zazpívali našemu hostiteli panu Reidlovi několik písniček, především – „Hodně štěstí, zdraví“, jelikož ten den slavil své 76. narozeniny.

A pak to přišlo – pondělí - den odjezdu... Ráno jsme do autobusu naházeli svá zavazadla a vydali se do naší rodné země...
Cestou po Švýcarsku jsme se stavili podívat se na vesnické býčí zápasy a pak také do čokoládovny Nestlé, kam se všichni velice těšili. Vůně čokolády se linula v okruhu 50 metrů kolem firmy. Prohlídka byla velmi zajímavá a poučná.
A pak jsme všichni, obtěžkáni čokoládami a nosem nasáklým tou nádhernou vůní, nalezli do autobusu, který nás už bez delších přestávek vezl rovnou domů.

Tento „výlet“ byl opravdu zdařený a všem se nám moc líbil. A v hloubi duše doufáme, že se bude opakovat... :)
MK